Životopis:
Raúl:
Celým jménem Raúl Gonzáles Blanco, známý především jako Raúl se narodil 27. června 1977 ve hlavním městě Španělska, Madridu, kterému později zasvětil celý svůj život. Do Realu, kde stále působí, přišel v roce 1994. Jak v Realu Madrid, tak ve španělské reprezentaci nastupuje s kapitánskou páskou a na zádech nosí číslo 7. Pro Španěly je symbolem věrnosti, protože nikdy neslyšel na lákavější nabídky konkurenčních klubů a zůstal v Realu, kde chce také ukončit svou vyjímečnou kariéru.
1,8 metrů vysoký a jen něco málo přes 68 kilogramů vážící Raúl se narodil v madridském předměstí Villaverde. Poté co zazářil ve venkovském týmu San Cristobal de Los Angeles, všimli si ho skauti z Atlética Madrid a již v Raúlových třinácti letech podepsal jeho otec, velký fanoušek právě Athlética, Raúlův první kontrakt. S týmem vyhrál národní titul hráčů do 15ti let, na němž se podílel neuvěřitelnými 65 góly. Dalo by se čekat, že tak nadějného hráče se bude Athlético snažit za každou cenu udržet ve svém týmu, ale stal se pravý opak. Prezident Atlética Jesús Gil se rozhodl šetřit peníze a zrušil juniorské týmy. Raúlovi tak nezbylo nic jiného, než se přestěhovat do konkurenčního Realu.
Tam začal působit od sezony 1994/1995 v tamním juniorském C týmu. Aklimatizoval se velmi rychle a v prvních sedmi zápasech nastřílel 13 gólů a již v říjnu 1994 si Jorge Valdano vybral nadaného teenagera do A mužstva. Debutu v A týmu bílého baletu se Raúl dočkal v 17ti letech a čtyřech měsících a stal se tak historicky nejmladším hráčem, který kdy nastoupil v dresu slavného Realu Madrid. Tímto překonal rekord legendy Realu, Emilia Butragueňa. V první sezoně nastoupil k 28 zápasům a zaznamenal 9 gólů, což je na 17ti letého hráče obdivuhodný výkon, kterým dopomohl Realu k zisku ligového titulu v Primera Division. Raúlových výkonů si nemohl nevšimnout trenér španělské reprezentace. Zde debutoval v říjnu 1996 v přátelském zápase s Českou republikou.
V průběhu dalších sezon byl již Raúl jednou z hlavních hvězd Realu a byl klíčovým hráčem při zisku posledních šesti velkých titulů Realu Madrid. Tři z nejprestižnější klubové soutěže, Ligy mistrů v letech 1998, 2000 a 2002 a tři španělské ligové tituly v letech 1997, 2001 a 2003. Dokázal si pozoruhodně dlouho udržet vynikající formu a střeleckou potenci.
V sezoně 1996/1997 vstřelil 21 branek, v další sezoně se s 25 góly stal nejlepším střelcem Primera Division, ale na titul to nestačilo, když Real skončil druhý za největším rivalem, Barcelonou. I ročník 1999/2000 se mu vydařil, v lize skóroval sedmnáctkrát a dalších devět branek přidal v Lize mistrů, kterou Real vyhrál. Navíc se mu podařilo dát 11 gólů v kvalifikaci na Euro 2000.
Zdálo se, že má nakročeno ke Zlatému míči, ale vše pokazil jediný okamžik. Ve čtvrtfinále mistrovství Evropy prohrávalo Španělsko o gól s Francií a Raúl se těsně před koncem hrací doby po faulu postavil na značku pokutového kopu. Jeho střela ale těsně minula levý horní roh Barthezovy branky. Španělsko putovalo domů. V další sezoně španělské ligy se stal se 24 přesnými zásahy podruhé nejlepším střelcem soutěže a nasměroval Real k zisku ligového titulu.
Následující sezóna 2001/2002 byla pro Real velmi důležitá, jelikož slavil stoleté výročí vzniku klubu a jeho funkcionáři se netajili myšlenkami na velký triple – ligový titul, ligový pohár a prvenství v Lize mistrů. Ligový titul získala Valencia, ligový pohár Sevilla, a tak z odvážného předsevzetí se nakonec podařilo získat pouze titul jeden a to v Lize mistrů, kdy ve finále proti Bayeru Leverkusen vstřelil Raúl velmi důležitý gól.
Ani na mistrovství světa v Asii nemohl Raúl chybět, ale jak je již tradicí, Španělsko žádného úspěchu nedosáhlo, když prohrálo již ve čtvrtfinále s domácí Koreou. Tento zápas se však do fotbalové kroniky zapsal černým písmem, jelikož hlavní rozhodčí Španěli několikrát poškodil a pomohl tak Koreji do semifinále. Po světovém šampionátu se rozhodl kapitán Realu Madrid a Španělské reprezentace, Fernando Hierro, ukončit profesionální kariéru a kapitánskou pásku jak v Realu, tak v reprezentaci nepřevzal nikdo jiný než Raúl. V reprezentaci Raúl zaznamenal ve 102 mezistátních utkáních 44 gólů. Zúčastnil se mistrovství světa 1998, 2002 i 2006 v Německu, Eura 2000 a 2004 v sousedním Portugalsku.
28. září 2005 hrál Real Madrid běžný zápas Ligy mistrů proti řeckému Olympiakosu, ale pro Raúla to byl velkolepý večer, protože hrál svůj 97. zápas v Lize mistrů, ve kterém pokořil jako první padesáti gólovou hranici této soutěže. Raúl je také nyní historicky desátý nejlepší střelec Primera Division, když ve 417 zápasech dokázal vstřelit 182 gólů a samostatně v Realu je historicky třetí nejlepší střelec a tyto statistiky má šanci ještě pozměnit, neboť stále za Real nastupuje.
V posledních dvou sezonách se ale Raúlovi přestalo tolik střelecky dařit a byl často médii kritizován a někdy dokonce zůstal pouze na lavičce náhradníků. Real Madrid také v posledních letech nevyhrál žádnou velkou trofej a je v současnosti ve stínu konkurenční Barcelony, která kraluje domácí soutěži.
Když na mistrovství světa 2006 vstřelil Raúl gól proti Tunisku, stal se osmnáctým hráčem, kterému se podařilo skórovat na třech mistrovstvích světa. Gólově se prosadil jak na mistrovství světa 1998 ve Francii nebo 2002 v Koreji a Japonsku, ale jak bylo již zmíněno také na světovém šampionátu v Německu.
Pokaždé když Raúl vstřelí gól, políbí snubní prsten na důkaz lásky ke své manželce Mamen Sanz, se kterou má 4 syny, nejstaršího šestiletého Jorge, který je pojmenován po bývalém trenérovi Realu Jorgi Valdanovi, čtyřletého Huga a jednoroční dvojčata Héctora a Matea. Mezi Raúlovy záliby patří čtení knih hlavně od Artura Péreze Reverteho, poslech všech druhů španělské hudby a samozřejmě býčích zápasů. Raúlovým největším přítelem je jeho bývalý spoluhráč Fernando Morientes, se kterým také strávil dovolenou společně s jejich rodinami. Díky své skromnosti, příjemnému vystupování a věrnosti Realu se stal Raúl miláčkem ochozů Santiago Bernabeu a již nyní je jednou z největších osobností španělského fotbalu.
Fotografie:
Raúl:
Celým jménem Raúl Gonzáles Blanco, známý především jako Raúl se narodil 27. června 1977 ve hlavním městě Španělska, Madridu, kterému později zasvětil celý svůj život. Do Realu, kde stále působí, přišel v roce 1994. Jak v Realu Madrid, tak ve španělské reprezentaci nastupuje s kapitánskou páskou a na zádech nosí číslo 7. Pro Španěly je symbolem věrnosti, protože nikdy neslyšel na lákavější nabídky konkurenčních klubů a zůstal v Realu, kde chce také ukončit svou vyjímečnou kariéru. 1,8 metrů vysoký a jen něco málo přes 68 kilogramů vážící Raúl se narodil v madridském předměstí Villaverde. Poté co zazářil ve venkovském týmu San Cristobal de Los Angeles, všimli si ho skauti z Atlética Madrid a již v Raúlových třinácti letech podepsal jeho otec, velký fanoušek právě Athlética, Raúlův první kontrakt. S týmem vyhrál národní titul hráčů do 15ti let, na němž se podílel neuvěřitelnými 65 góly. Dalo by se čekat, že tak nadějného hráče se bude Athlético snažit za každou cenu udržet ve svém týmu, ale stal se pravý opak. Prezident Atlética Jesús Gil se rozhodl šetřit peníze a zrušil juniorské týmy. Raúlovi tak nezbylo nic jiného, než se přestěhovat do konkurenčního Realu.
Tam začal působit od sezony 1994/1995 v tamním juniorském C týmu. Aklimatizoval se velmi rychle a v prvních sedmi zápasech nastřílel 13 gólů a již v říjnu 1994 si Jorge Valdano vybral nadaného teenagera do A mužstva. Debutu v A týmu bílého baletu se Raúl dočkal v 17ti letech a čtyřech měsících a stal se tak historicky nejmladším hráčem, který kdy nastoupil v dresu slavného Realu Madrid. Tímto překonal rekord legendy Realu, Emilia Butragueňa. V první sezoně nastoupil k 28 zápasům a zaznamenal 9 gólů, což je na 17ti letého hráče obdivuhodný výkon, kterým dopomohl Realu k zisku ligového titulu v Primera Division. Raúlových výkonů si nemohl nevšimnout trenér španělské reprezentace. Zde debutoval v říjnu 1996 v přátelském zápase s Českou republikou.
V průběhu dalších sezon byl již Raúl jednou z hlavních hvězd Realu a byl klíčovým hráčem při zisku posledních šesti velkých titulů Realu Madrid. Tři z nejprestižnější klubové soutěže, Ligy mistrů v letech 1998, 2000 a 2002 a tři španělské ligové tituly v letech 1997, 2001 a 2003. Dokázal si pozoruhodně dlouho udržet vynikající formu a střeleckou potenci.
V sezoně 1996/1997 vstřelil 21 branek, v další sezoně se s 25 góly stal nejlepším střelcem Primera Division, ale na titul to nestačilo, když Real skončil druhý za největším rivalem, Barcelonou. I ročník 1999/2000 se mu vydařil, v lize skóroval sedmnáctkrát a dalších devět branek přidal v Lize mistrů, kterou Real vyhrál. Navíc se mu podařilo dát 11 gólů v kvalifikaci na Euro 2000.
Zdálo se, že má nakročeno ke Zlatému míči, ale vše pokazil jediný okamžik. Ve čtvrtfinále mistrovství Evropy prohrávalo Španělsko o gól s Francií a Raúl se těsně před koncem hrací doby po faulu postavil na značku pokutového kopu. Jeho střela ale těsně minula levý horní roh Barthezovy branky. Španělsko putovalo domů. V další sezoně španělské ligy se stal se 24 přesnými zásahy podruhé nejlepším střelcem soutěže a nasměroval Real k zisku ligového titulu.
Následující sezóna 2001/2002 byla pro Real velmi důležitá, jelikož slavil stoleté výročí vzniku klubu a jeho funkcionáři se netajili myšlenkami na velký triple – ligový titul, ligový pohár a prvenství v Lize mistrů. Ligový titul získala Valencia, ligový pohár Sevilla, a tak z odvážného předsevzetí se nakonec podařilo získat pouze titul jeden a to v Lize mistrů, kdy ve finále proti Bayeru Leverkusen vstřelil Raúl velmi důležitý gól.
Ani na mistrovství světa v Asii nemohl Raúl chybět, ale jak je již tradicí, Španělsko žádného úspěchu nedosáhlo, když prohrálo již ve čtvrtfinále s domácí Koreou. Tento zápas se však do fotbalové kroniky zapsal černým písmem, jelikož hlavní rozhodčí Španěli několikrát poškodil a pomohl tak Koreji do semifinále. Po světovém šampionátu se rozhodl kapitán Realu Madrid a Španělské reprezentace, Fernando Hierro, ukončit profesionální kariéru a kapitánskou pásku jak v Realu, tak v reprezentaci nepřevzal nikdo jiný než Raúl. V reprezentaci Raúl zaznamenal ve 102 mezistátních utkáních 44 gólů. Zúčastnil se mistrovství světa 1998, 2002 i 2006 v Německu, Eura 2000 a 2004 v sousedním Portugalsku.
28. září 2005 hrál Real Madrid běžný zápas Ligy mistrů proti řeckému Olympiakosu, ale pro Raúla to byl velkolepý večer, protože hrál svůj 97. zápas v Lize mistrů, ve kterém pokořil jako první padesáti gólovou hranici této soutěže. Raúl je také nyní historicky desátý nejlepší střelec Primera Division, když ve 417 zápasech dokázal vstřelit 182 gólů a samostatně v Realu je historicky třetí nejlepší střelec a tyto statistiky má šanci ještě pozměnit, neboť stále za Real nastupuje.
V posledních dvou sezonách se ale Raúlovi přestalo tolik střelecky dařit a byl často médii kritizován a někdy dokonce zůstal pouze na lavičce náhradníků. Real Madrid také v posledních letech nevyhrál žádnou velkou trofej a je v současnosti ve stínu konkurenční Barcelony, která kraluje domácí soutěži.
Když na mistrovství světa 2006 vstřelil Raúl gól proti Tunisku, stal se osmnáctým hráčem, kterému se podařilo skórovat na třech mistrovstvích světa. Gólově se prosadil jak na mistrovství světa 1998 ve Francii nebo 2002 v Koreji a Japonsku, ale jak bylo již zmíněno také na světovém šampionátu v Německu.
Pokaždé když Raúl vstřelí gól, políbí snubní prsten na důkaz lásky ke své manželce Mamen Sanz, se kterou má 4 syny, nejstaršího šestiletého Jorge, který je pojmenován po bývalém trenérovi Realu Jorgi Valdanovi, čtyřletého Huga a jednoroční dvojčata Héctora a Matea. Mezi Raúlovy záliby patří čtení knih hlavně od Artura Péreze Reverteho, poslech všech druhů španělské hudby a samozřejmě býčích zápasů. Raúlovým největším přítelem je jeho bývalý spoluhráč Fernando Morientes, se kterým také strávil dovolenou společně s jejich rodinami. Díky své skromnosti, příjemnému vystupování a věrnosti Realu se stal Raúl miláčkem ochozů Santiago Bernabeu a již nyní je jednou z největších osobností španělského fotbalu.
Fotografie: